Neříkej, že chceš dát, ale dej! Naděje nikdy neuspokojí.

Červenec 2011

Tereza Kerndlová - Žárlím

26. července 2011 v 14:09 | Jitinka |  Písně


Nostalgie

24. července 2011 v 20:03 | Jitinka |  Pod pokličkou
Poslední rok... si snažím namluvit, že už mě nezajímá.. že je to minulost.

Ale tak těžko se zapomíná na přítele, kamaráda, který pro mě tolik znamenal.

Když se občas podívám na jeho fotky na fb.. tak si říkám, že jsem ráda, že už spolu nekamarádíme, že už to není jako dřív..

ale pořád mi chybí ten kamarád, kterému jsem mohla říct všechno.. Tenkrát jsem věděla, že když spolu přestaneme úplně komunikovat, že už se to nikdy nevrátí.. A měla jsem pravdu, ale co jsem mohla dělat? On se tak rozhodl...

Teď už se občas bavíme.. jo, jednou za pár měsíců a je to tak.. strojené, tak cizí.. tak.. ohleduplné. Je mi z toho na zvracení..

On tu prostě chybí.. tady, v mým srdci, chybí.

Kdyby si to aspoň přečetl... kdybych mu to mohla aspoň napsat.. říct.

Ale stejnak by to nic nezměnilo..
.. už je to pryč..

Miss you, Mark..

Amy Winehouse

24. července 2011 v 19:00 | Jitinka |  Písně
Jsou toho plné noviny..
Amy Winehouse umřela a s největší pravděpodobností ji zabily drogy a alkohol.. Je to hrůza, jak takový mladý člověk může skončit..
Tady je ukázka toho, že sláva opravdu není všechno. A zdraví je to nejcenější, co člověk má..


New Moon

8. července 2011 v 18:40 | Jitinka |  Zamyšlení
Takové smršti lásky hrozí ztroskotání,
v největším vzletu zprudka končívají,
jako když střelný prach a oheň,
vzplanou v polibku,
tak ničivém.
.......

Do tebe - Pavel Hirax Baričák

5. července 2011 v 15:33 | Jitinka |  Básně
Z knihy Všechno nebo nic, Příběh pokračuje od Evy Urbaníkové

I když se neozvem,
budem vědět,
že jsme tu jeden pro druhého,
ale žít budem s třetím a čtvrtým.

Bez dotyků budem toužit,
ale hladit nebudem
další dlaně v pořadí.

Mlčením budem milovat,
ale já budu naplňovat jinou
a ty budeš doplňovat jiného.

Bez vyslovení "miluji tě"
budem věřit,
že jednou se naše cesty
opět protnou.

S přimhouřenýma očima
si budu představovat rty,
které nikdy neublížily,
a bát se reality světa.

Největší experiment lásky
na světě může tedy začít.
Ucpávám si nos
a skáču šipku.

Do tebe...


Musím říct, že tahle báseň je pravdivá.. takhle to vždycky skončí.

Nikdy o tom nemluv - Kathy O´Beirnerová

4. července 2011 v 17:32 | Jitinka |  Knihy, filmy, recenze..
S podtitulem Skutečný příběh dětství zničeného krutostí, strachem a lhostejností

Po dlouhé době bloudění v knihovně.. jsem si vybrala knížku, která mě opravdu zaujala. Tedy, abych mluvila pravdu, tak ještě jedna knížka, kterou jsem četla předtím, stojí za zmínku. Je to Kladivo na čarodejnice, ale nějak nebyl čas a chuť se touto knihou tady zaobírat, přesto ji vřele doporučuji.

Ale zpět ke knize Nikdy o tom nemluv. Tato knížka vypráví pravdivý příběh Kathy z Irska; dívky, která na své dětství má jen ty nejhorší vzpomínky, a na které asi stěží někdy zapomene. Už od malička byla týraná svým otcem, který ji neustále bil, ubližoval a dával jí najevo, jak je pro něj lhostejná. Nakonec ji nechal umístit do reformní školy, kde ji znásilnil kněz (nebylo to však poprvé, kdy byla znásilněna..).. Ano, čtete správně.. byl to opravdu kněz!!!! Ale nejen tento kněz se k ní choval špatně. Život v reformní škole nebyl o nic lepší. Místní jeptišky byly také kruté. Vyžadovaly naprosté ticho mezi dívkami, nutily je tvrdě pracovat a každá, ač sebemenší nekázeň byla potrestána. "Bohužel" nešlo jen o fyzické týrání, ale i psychické. Dívky, které byly umístěny v reformní škole, byly přece ty největší hříšnice, na které čeká pouze peklo!
Kathy začala toužit po pomstě za to, jaké příkoří ji přinášely jeptišky i Matka představená, a tak společně s jejími kamarádkami se snažily jeptiškám znepříjemňovat život, a také se snažily ze školy utíkat. Nakonec se Kathy odvážila říct o tom strašném znásilnění knězem Matce představené, ale tím si Kathy vysloužila pouze převoz do psychiatrické léčebny, kde ji "léčili" elektrickými šoky a přemrštěnou dávkou léků.
Později se Kathy také dostává do prádelen Máří Magdalény, kde její život není o nic lepší, ba naopak. Práce je velice fyzicky i psychicky náročná a počet znásilnění už ani nejde počítat..

Jak to je dál a jestli se z této hrůzy někdy Kathy dostane, Vám nepovím.. přečtěte si to.

Ukázky z knihy:
...Při jedné příležitosti mě otec zmlátil tak škaredě, až jsem si myslela, že umřu. Ze všech těch případů, kdy mě ztloukl, se mi tenhle vybavuje obzvlášť jasně. Venku na zadním dvorku do mě bušil pěstmi, jako kdybych byla boxovací pytel. Všechno mě bolelo a byla to opravdu strašlivá bolest. Myslela jsem si, že snad nikdy nepřestane. Uhýbala jsem, snažila se mu uniknout a choulila se do klubíčka, abych se chránila, ale byl příliš silný.
Z předchozích zkušeností jsem věděla, že pokud budu nehybně ležet, možná toho nechá dřív, ale tentokrát se zdálo, jako by byl úplně posedlý. Když jsem se odvážila se na něho podívat, viděla jsem, že mu oči planou vztekem a vypadají, jako kdyby se chystaly vyskočit z důlků. Po čele mu stékal pot a kolem úst měl pěnu, ale nepřestával.
Už jsem nemohla zůstat déle zticha a začala jsem prosit o milost, ale nebylo to k ničemu, neposlouchal mě. Rány na mě jen pršely a dopadal jeden kopanec za druhým. V každičkém kousku svého těla jsem cítila palčivou bolest. Zvedl mě za vlasy ze země a já si myslela, že mi strhne kůži z hlavy.
Jeden soused odvedle nejspíš zaslechl můj křik, protože jsem ho slyšela, jak se otce ptá, co se to proboha děje. Otec k němu obrátil obličej a zavrčel: "Zalez zpátky a starej se o svoje věci." Ale potom mě pustil na zem a odešel pryč. Ležela jsem na hromádce, dokud jsem neslyšela, jak zvuk jeho bot s ocelovými špičkami zmizel v dálce. Pak jsem se pokusila vstát, ale i ten sebemenší pohyb mě nutil sténat bolestí. Ležela jsem tam ochromená na zadním dvorku celé hodiny....


... Vzpomněla jsem si, jak jsem vyšla ze dveří reformní školy a nevěděla, kde jsem. Všechno bylo jako v mlze, realitu vymazal strach a panika. Nevzpomínám si, jak jsem dojela do toho psychiatrického ústavu. Jenom si vzpomínám, jak jsem vstoupila dovnitř a uslyšela bouchnutí velkých dveří, které se za mnou zavřely. Bylo mi deset let, a protože jsem se odvážila říct pravdu o sexuálním zneužívání, které jsme vytrpěla od toho domněle zbožného kněze, byla jsem teď zavřená v psychiatrické léčebně....


.. Po jeho návštěvě jsem taky dostala další elektrické šoky a tentokrát, z důvodů, které se nikdy nevyjasnily, mi nedali do ruky injekci, která by mě před tou procedurou uspala. Bolest z těch elektrických šoků byla příšerná. Bylo to jako by mi tělem projížděly blesky. Mé tělo sebou na stole škubalo a já se třásla a ječela. Z té gumové věci, kterou jsem měla v ústech, se mi chtělo zvracet, ale jediné, co mi doktor opakoval, bylo jeho obvyklé: "Teď skousni, nechceme, aby sis vyrazila zuby." ...


Když jsem tuto knížku četla, pořád mi běželo hlavou, jak se něco tak strašlivého může stát.. Prvotní vinník byl její otec, ale to, co se dělo v reformních školách, v psychiatrických léčebnách a v prádelnách Máří Magdalény.. na tom má vinnu tisíce lidí, včetně církve a státu.. Otázkou je, jestli se tyto hrůznosti děli jen v Irsku nebo všude.. i u nás. S hrůzou ve svém srdci si myslím, že úplně všude. :(