Tento článek jsem už kdysi dávno publikovala na svém starém webu .. procházela jsem se... "vzpomínkami" a našla jsem ho.. I když je starý nejméně rok nebo dva.. ve své podstatě je pořád aktuální..
Poslední dobou si přijdu nějak nevyužitě... Né, že bych nic nedělala, ba naopak, doma jsem za poslední týden hodně platná... ale...tak půl roku mám pocit, jako kdybych se narodila proto, abych mohla pomáhat.
Jenže někdy je to opravdu těžké pomáhat. A hlavně proto, že můj šestý smysl (tedy aspoň já si myslím, že ho mám :D) mi říká, že moji přátelé se zrovna nemají moc fajn a tu pomoc (aspoň duševní) by potřebovali.
Abych řekla pravdu, mám "strach" na ně jen promluvit. Jelikož se mi už stalo, že mi řekli.. "Ty nejsi ten správný člověk, který by mě měl utěšovat." A to bolí... moc.
Proč lidé odmítají pomoc, jen proto, že si myslí, že ten člověk není ten správný. A kdo potom je ten správný? Jakým měřítkem se to měří? A proč chtějí pomoci od někoho, kdo to nenabízí? Vždyť já jsem tady. Já nejsem prach, já nejsem vzduch...
A proto se bojím... bojím se odmítnutí, které tolik... tolik zraňuje.
Dnes jsem držela v náručí malé dítě. Nevím, kdo to byl. Nikdy předtím jsme se neviděli. Děťátku byl asi tak rok, ještě nemluvilo a sotva chodilo. Byla jsem v obchodě a hlídala je, aby neuteklo, protože jeho maminka si vybírala zboží. To dítě po pár krocích skoro upadlo, já je zachytila, aby si neublížilo.
A to děťátko se na mě krásně usmálo, když jsem je chytla.
Proč takovýhle nejsou dospělí lidé? Proč nejsou vděční za každou, ať malinkou pomoc?
Jen děti dokážou být vděčné, ale dospělí ne... dokážou jen říct: "Ty nejsi ten správný člověk..."
Jak už jsem říkala, tento článek byl kdysi na mém starém webu.. a ten jsem před pár dny smazala. To proto abych smazala vzpomínky. Ty vzpomínky, které jsou z 99 % bolestivé, které nechci znát..
Škoda, že to jde smazat jen z netu, z papíru.. ale z mysly.. ty je jen tak nedostanete. Vzpomínky, ty špatné, jsou jako koule přivázané k noze a tu kouli pak táhnete celý život..
Někdy bych chtěla jít po venku a vidět ty černé koule ostatních..
Copak je asi trápí? Co si táhnou s sebou? Zlá nemoc? Rozvod rodičů? Vlastní rozvod? Zklamání z první lásky? Nedokončené studium? Nezaměstnanost? Šikana? Znásilnění? Krádež? Neplodnost? Stáří? Neuspořádané rodinné vztahy? Chudoba? Nedostatek vůle?... Nevěra?
Jsem asi blázen, ale tolik bych to chtěla vědět...
A co je mou černou koulí?
Je toho dost, ale vzhledem k někomu to naopak může být málo..
Ten modrý článek ukazuje jen povrch mé koule, i když na povrchu, přesto je její součástí. Je to trápení, že nemůžu pomoci..
No a zbytek říct nemohu a ani nechci.. a proto chápu, že nemůžu vědět ty koule ostatních... jen se modlím, aby jejich koule byly co nejmenší..