Neříkej, že chceš dát, ale dej! Naděje nikdy neuspokojí.

Červen 2010

Nestačíme

30. června 2010 v 15:53 | Jitinka |  Básně
Vladimír Holan - Na sotnách

Aby se večer setkal s jitrem,
nestoudný stud s nemilující láskou,
neslepnoucí slepota
s viděním zoufalství -
bylo by potřebí, aby vzal za své sebeklam.

Nestačíme na sebe,
ale můžeme si vzít život...

Where did you sleep last night - Nirvana

27. června 2010 v 19:42 | Jitinka |  Písně
Mám ráda jeho chraplák a tenhle ploužák je fakt hezkej..
Poslouchám to už asi hodinu, ale nemůžu si pomoc, ale ta kytara na začátku zní jako by byla rozladěná a nebo drahý Curt neumí hrát.. (0:06 - 0:20).. přece jen nějaké zkušenosti s kytarou mám a tahá mě to za uši...

Ale to je asi jediný, co mi na té písničce vadí.. :)



Silence

27. června 2010 v 15:57 | Jitinka |  Pod pokličkou
Je sice divné, téměř po roce, vysvětlovat, proč se můj blog jmenuje, tak jak jmenuje, ale..
Nikdy není pozdě...

Tenhle název "jitinka-silence" jsem už měla na starém blogu. Zpočátku jsem samozřejmě chtěla jednoslovný název, ale tehdy webzdarma jaksi mělo "silence" obsaženo, tak jsem přidala jitinka- pravda, né příliš originální, ale co už.. Když jsem pak přešla na tento blog, tak už se mi nechtělo nic měnit a nechala to tak, jak to je.

A proč "silence"? - pro neangličtináře - opravdu to neznamená "šílenče" bez diakritiky. :)
Jednou jsem si tak řekla, že bych si vytvořila nějaké své stránky, abych tam mohla psát své blbé žvásty (což se do teď nezměnilo :D), a tak jsem začala přemýšlet, jak by se mohly jmenovat. Pro lepší přemýšlení jsem si pustila zrovna moji oblíbenou písničku.


Pořád mě tak nic nenapadalo, tak jsem si ji začla prozpěvovat... "...In this silence, I believe.."
A v tu chvíli mně napadlo, ano, TICHO!!! (možnáže tohle slovo vystihuje i můj život..) A protože silence mi příjde, že v angličtině zní líp, takže název byl hotový (to přidružení jitinka už jsem objasnila víše.) ... No, vlastně celá písnička se taky jmenuje Silence, ale nápad přišel až s tím zpíváním. :)
A tady ta písnička je:




Maje naději

24. června 2010 v 18:41 | Jitinka |  Básně
Vladimír Holan - Na sotnách

Opustil jsem se, maje naději.
Ale byla to naděje bez lásky.

I Vlastní hrob musím hlídat...

Ak chceš zabudnúť...

23. června 2010 v 18:26 | Jitinka |  Pod pokličkou
.. tak zabudni.

Stačí nádych jediný
A vieš, že nie je to tak zlé...

Nie je to zlé...



(Desmod - Laviny)

Galashow s latinou III

23. června 2010 v 10:05 | Jitinka |  Tancování
V neděli na Čt 1 proběhla již třetí Galashow s latinou..
Nestihli jste se podívat?

Tak tady se můžete podívat na záznam a pokochat se tancem. :)


Myslím,že v archivu čt najdete i ty starší Galashow.. ;)

tanec

Citát..

21. června 2010 v 19:19 | Jitinka |  Citáty

Raduj se z hezkého dne, je jich zoufale málo...



Jméno růže - Umberto Eco

20. června 2010 v 18:42 | Jitinka |  Knihy, filmy, recenze..
...Ve skriptoriu je zima, otlačený palec mě bolí. To co jsem napsal, zanechávám nevím komu, nevím už k čemu:
Stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus.



Tato téměř pětiset stránková kniha mě opravdu zaujala... Abyste věděli o čem tato kniha je, nastíním obsah, ale rozuzlení Vám jako vždy nepovím..


V opatství, ve kterém se děj odehrává, se myšlenky všech mnichů upírají především k hornímu patru hlavní budovy, ve kterém je umístěn velký a velmi matoucí labyrint chodeb, ukrývající před zvědavci největší knihovnu celého tehdejšího křesťanského světa.
Františkán Vilém z Baskervillu přijel do opatství v doprovodu svého žáka, Adsona z Melku (pozn. vypravěč tohoto příběhu..), aby zde připravil půdu pro jednání Františkánů (minoritů, zastánců chudoby církve) s delegací papeže Jana XXII.
Vilém byl po příjezdu opatem informován o záhadné smrti iluminátora Adelma z Otranta a byl, jakožto bývalý inkvizitor požádán o její objasnění. Adelmova smrt však nebyla jediná, která se měla ve zdech opatství odehrát: hned následujícího rána byl v kádi vepřové krve ze zabíjačky objeven mrtvý mnich Venantius. Vilémovi bylo jasné, že ani toto úmrtí nebylo poslední, zdálo se mu dokonce, že vrah napodobuje schéma dané Apokalypsou (pozn. tzv. Apokalupsu neboli Zjevení Janovo si můžete přečíst v Bibli. Je to poslední "kniha" v Novém zákoně).

Vilém se krom pátrání po okolnostech zločinů zabýval také filosofickými debatami s druhým nejstarším obyvatelem opatství, slepým Jorgem z Burghosu. Jelikož všichni zavraždění měli s knihovnou něco společného, začalo se zdát, že s ní zločiny úzce souvisí. Proto se Vilém noc co noc snažil rozluštit záhadu uspořádání knihovny, do které byl všem mnichům přísně zakázán vstup. Toto uspořádání znal jen knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar...


Kdo byl vrah a co skrývala knihovna Vám nepovím.. :)


Po celou dobu čtení jsem měla vytipovaného vraha, ale mýlila jsem se..  svoji omylnost jsem zjistila, když mi můj domnělý vrah také zemřel, ale vrah je vždy ten, do kterého byste to nikdy neřekli..

Pokud byste chtěli znát celý příběh, buď si ho přečtěte a nebo se můžete podívat na tento odkaz na wikipedii, odkud byl také obsah vzatý:
A nebo pokud se raději díváte než čtete, tak i tato výborná knížka byla kdysi dávno zfilmována, takže si film můžete stáhnout. ;)



Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.


Memories..

18. června 2010 v 19:05 | Jitinka |  Zamyšlení
Tento článek jsem už kdysi dávno publikovala na svém starém webu .. procházela jsem se... "vzpomínkami" a našla jsem ho.. I když je starý nejméně rok nebo dva.. ve své podstatě je pořád aktuální..

Poslední dobou si přijdu nějak nevyužitě... Né, že bych nic nedělala, ba naopak, doma jsem za poslední týden hodně platná... ale...tak půl roku mám pocit, jako kdybych se narodila proto, abych mohla pomáhat.
Jenže někdy je to opravdu těžké pomáhat. A hlavně proto, že můj šestý smysl (tedy aspoň já si myslím, že ho mám :D) mi říká, že moji přátelé se zrovna nemají moc fajn a tu pomoc (aspoň duševní) by potřebovali.
Abych řekla pravdu, mám "strach" na ně jen promluvit. Jelikož se mi už stalo, že mi řekli.. "Ty nejsi ten správný člověk, který by mě měl utěšovat." A to bolí... moc.
Proč lidé odmítají pomoc, jen proto, že si myslí, že ten člověk není ten správný. A kdo potom je ten správný? Jakým měřítkem se to měří? A proč chtějí pomoci od někoho, kdo to nenabízí? Vždyť já jsem tady. Já nejsem prach, já nejsem vzduch...
A proto se bojím... bojím se odmítnutí, které tolik... tolik zraňuje.
Dnes jsem držela v náručí malé dítě. Nevím, kdo to byl. Nikdy předtím jsme se neviděli. Děťátku byl asi tak rok, ještě nemluvilo a sotva chodilo. Byla jsem v obchodě a hlídala je, aby neuteklo, protože jeho maminka si vybírala zboží. To dítě po pár krocích skoro upadlo, já je zachytila, aby si neublížilo.
A to děťátko se na mě krásně usmálo, když jsem je chytla.
Proč takovýhle nejsou dospělí lidé? Proč nejsou vděční za každou, ať malinkou pomoc?
Jen děti dokážou být vděčné, ale dospělí ne... dokážou jen říct: "Ty nejsi ten správný člověk..."


Jak už jsem říkala, tento článek byl kdysi na mém starém webu.. a ten jsem před pár dny smazala. To proto abych smazala vzpomínky. Ty vzpomínky, které jsou z 99 % bolestivé, které nechci znát..

Škoda, že to jde smazat jen z netu, z papíru.. ale z mysly.. ty je jen tak nedostanete. Vzpomínky, ty špatné, jsou jako koule přivázané k noze a tu kouli pak táhnete celý život..
Někdy bych chtěla jít po venku a vidět ty černé koule ostatních..
Copak je asi trápí? Co si táhnou s sebou? Zlá nemoc? Rozvod rodičů? Vlastní rozvod? Zklamání z první lásky? Nedokončené studium? Nezaměstnanost? Šikana? Znásilnění? Krádež? Neplodnost? Stáří? Neuspořádané rodinné vztahy? Chudoba? Nedostatek vůle?... Nevěra?

Jsem asi blázen, ale tolik bych to chtěla vědět...

A co je mou černou koulí?
Je toho dost, ale vzhledem k někomu to naopak může být málo..
Ten modrý článek ukazuje jen povrch mé koule, i když na povrchu, přesto je její součástí. Je to trápení, že nemůžu pomoci..

No a zbytek říct nemohu a ani nechci.. a proto chápu, že nemůžu vědět ty koule ostatních... jen se modlím, aby jejich koule byly co nejmenší..

Člověk nemůže být nikdy šťastný..

17. června 2010 v 18:09 | Jitinka |  Zamyšlení
Vážně, člověk nemůže být nikdy šťastný, to protože se vždycky něco zvrtne.

Když Vám něco udělá fakt radost, tak to zastíní něco jiného.. tak třeba, že se s někým pohádáte nebo že Vašeho blízkého něco trápí a Vy mu nemůžete pomoci, i kdybyste se rozkrájeli.. a nebo Vaše kamarádka se rozejde po třech letech s přítelem...

Je to vážně pech..

No a tohle všechno se mi (i s tou radostí) stalo dneska za jediný den, a to jsem seděla doma  téměř s rukama v klíně..

No jo, svět se točí.. i když nechcete.. Někdo umře, druhý se narodí..  někdy bych chtěla zastavit a vyskočit..

Já vím, to nejde.. :)

No a i ta radost nemůže být také 100%.. protože to defakto byly jen 4 slova plus předložka.. a možná jen proto, protože nevěděl o koho jde.. přesto to byl úspěch, po víc jak půl roce..

No, možnáže i ta naděje umírá poslední.. :)

Tak toto mě fakt pobavilo.. :)

16. června 2010 v 18:06 | Jitinka |  Srandičky
Na stojáka - Lukáš Pavlásek - Můj deníček



Njn, není nad to mít přehled o svém životě.. :D

Achich.. :)

16. června 2010 v 10:18 | Jitinka
Jsi cukr i sůl, jsi nic, jsi víc..
jsi radost, jsi bolest..
jsi všechno, co mám na dně mý lžičky..


Jsi mé ráno, co mám zakázáno..

A já jsem prostě ňouma.. :)

Twilight - Let me sign

15. června 2010 v 18:28 | Jitinka |  Písně
Tuhle písničku jsem dneska slyšela snad stokrát..
A ten klip(nebo spíše trailer z tohoto hezkýho filmu) k tomu skrývá spoustu emocí... a ten polibek na konci...
achjo, nemůžu se na to už dívat... :( přesto od toho nemohu odtrhnout oči a uši..

Chtěla bych být jinde.. a s někým...

Já už nechci...
I don´t want to cry.. 




Standing by the broken tree
Her hands are all twisted
she´s pointing at me
I was damned by the light coming
over all I see
She spoke with a voice that disrupted the sky
She said walk on over here to a bit of shade,
I will wrap you in my arms
and always stay
Let me sign, let me sign


Stála u zlomeného stromu
Její ruce jsou zkroucené,
ukazuje na mě,
Byl jsem proklet přicházejícím světlem
přes všechno já viděl
hovořila s hlasem, který roztrhal nebe
Řekla kráčej sem kousek ze stínu,
Zabalím tě do mé náruče
a navždy zůstanu.
Nech mě naznačit...

Why does my heart feel so bad???

13. června 2010 v 19:25 | Jitinka |  Písně



Why does my heart feel so bad?
Why does my soul feel so bad?


Why?

achjo..

I feel so bad.


Citáty o lásce a přátelství..

12. června 2010 v 13:42 | Jitinka |  Citáty
Láska a přátelství nikdy nezklame, zklame vždy člověk.


Jizvy, které máš zvenku a jdou vidět tak určitě bolí. Ale jizvy, které máš skryté v duši, jizvy, které ti způsobila láska bolí mnohem mnohem víc.

Úsměv trvá chvilku, ale někdy se na něj vzpomíná celý život.


Pesimista je ve výhodě: buď znovu a znovu zjišťuje, že měl pravdu, nebo je příjemně překvapen.

Když jen jednou ulevím v trápení nebo žalu, když jenom jednou pomůžu v bolesti. Když jenom zvednu ptáčka vypadlého z hnízda, anebo zmírním něčí neštěstí... Pak nežila jsem nadarmo, nesešla na scestí.

Není větší ctnosti než trpělivost, stejně jako není horší nectnost než nenávist.

------------------------------------------------------------------------
Budu čekat třeba celý život.. a i v poslední den budu mít naději, že se na mě přestaneš zlobit a usměješ se na mě.. A tahle malá naděje mi pomáhá přečkat každičký den, kdy jdu spát se smutkem v očích a ráno otvírám oči s nadějí, že se moje přání splní..

Neznamená to, že ho potřebuji tak moc..

11. června 2010 v 20:07 | Jitinka |  Pod pokličkou
Just cause I´m lonely
and love sick..
just cause I´m dreaming
The pinprick..

Doesn't mean I need him so much..

Reklama na Elektrolux

11. června 2010 v 19:23 | Jitinka |  Písně
Reklamy štvou asi každého. A hlavně tím, že jsou všude, kam se podíváte.. Ale jedno je na nich fajn..
A to, když v pozadí reklamy hraje nějaká supr muzika. První, která mě kdysi zaujala byla na O2 a v pozadí hrála od Royksopp - What else is there.

A teď je to písnička Roll the dice od Sáry Schiralli v pozadí reklamy na Elektrolux.
Takže nejdříve ta reklama a potom celá písnička.









Slow down sir
how you gonna move and ask her
isn't life a cruel laughter
everybody is pretty mixed up mixed up
and ok chances
give us all a break and conquer
all your demons

play cool
but not sober
play the fool
but don't control her
cuz all this time you've done so well
and rush in with a lie
you know we'll die

My way love
you'd roll the dice my way
Roll the dice
you'd roll the dice my way i know
guaranteed to save the day
just roll the dice just roll the dice just roll the dice my way

still the trance set
was going around your brain to fool you
if you're living in that age of voodoo
you maybe miss your train
its late its late

to dream of something
is better than a leaf of nothing
so take your seat
and play cool

but not sober
play the fool
but don't control her
cuz all this time you've done so well
and rush in with a lie
you know we'll die

My way love
you'd roll the dice my way
Roll the dice
you'd roll the dice my way i know
guaranteed to save the day
just roll the dice just roll the dice just roll the dice my way
My way

so you roll the dice for time and all its answers
and you roll the dice for truth and all its partners
and you roll the dice for love and ever after
and you roll the dice for driving, for climbing, for your life

will you roll the dice for me (4x)
would you roll the dice for
would you roll the dice for me (2x)
did you roll the dice for
did you roll the dice for me
did you roll the dice for....

Shakira - Waka, waka

11. června 2010 v 10:04 | Jitinka |  Písně
Aby i můj blog byl aktuální, musím přidat tuhle písničku věnovanou pro mistrovství světa ve fotbale. :)







Jak jsem byla poprvé běhat.. aneb humoreska, která je spíše k pláči

7. června 2010 v 17:08 | Jitinka |  Próza
Na tento úkon - běh, jsem se chystala asi měsíc. Nejdříve moc pršelo, pak se mi nechtělo nebo jsem byla moc unavená.

Ale dnes jsem si řekla: Dost lenošení, půjde se běhat!

Na tuto činnost jsem si vybrala docela neobvyklý čas, a to hodinu dvanáctou, samozřejmě denní. Takový blázen, abych šla o půlnoci zase nejsem, i když .. říká se, nikdy neříkej nikdy. :)

Za místo činu jsem si vybrala cyklistickou stezku (nebo možná stezku odvahy?), přesvědčená, že ve dvanáct hodin na ní nebude ani noha, jenže to jsem se spletla. Ale nepředbíhejme...

Po vydrhnutí hrnců po brzkém obědě, jsem se tedy rozhodla že půjdu, leč osud tomu chtěl asi jinak, protože mi začal klást překážky přes cestu. Na první překážku jsem narazila v zápětí, a to hned po otevření skříně... "Co si mám vzít "proboha" na sebe?" a s typicky ženskou odpovědí: "Nemám vůbec, co na sebe!" Jak každá žena ví, tato překážka nebyla jen tak ledajaká, spíše dvoumetrová, ale protože jsem "silná" žena, naházela jsem na sebe co mi první padlo pod ruku, a tak osud musel jít svojí cestou.

Ale osud se nenechal jen tak odbýt a schválně mi někam zašantročil klíče. Naštěstí jsem se důkladně zamyslela, kde jsem je na posledy viděla, a tak i tento souboj skončil 2:0 pro mě.

Když jsem se konečně dostala z bytu a začala jsem zamykat, přišla další malá potíž, protože mám poslední dobou problémy s klíčem, ale jak říkám, byla to jen malá potíž a tím jsem lehce připomněla osudu, že tudy cesta nevede.

Jelikož už jsem pochopila, že osud mi běh nechce dopřát, zvolila jsem cestu ze čtvrtého patra raději po schodech (aspoň malá rozcvička pro začátek), než výtahem, protože by osud mohlo napadnout zaseknout výtah pěkně na půl cesty a jediný, kdo by mě z něj mohl vysvobodit by byl domovník - můj táta, a ten je v práci! Kdepak, takovou školáckou chybu bych nemohla udělat.

S vítězným úsměvem jsem vyšla ven a vykračovala jsem si to směrem k mému novému potěšení (jak nepochopitelně naivní člověk může být..) a doufajíc, že cestou nikoho známého nepotkám, přece jen v obyčejném tričku, džínsových kraťasích a keckách parády moc nenadělám. Záhy se ukázalo, že jsem doufala marně, potkala jsem známé osoby rovnou dvě. (přičítám to tomu nešťastnému osudu).
V půlce cesty mně začaly tlačit paty v mých "drahých" levných keckách s obavami, že jsem obutí nezvolila dobře. Ale nic mě nemohlo od mého úmyslu běhati odradit, a tak jsem rázným, po každém třetím kroku mírně kulhavým, mířila k vytouženému cíli.

Když už jsem byla tedy na té stezce, nedokázala jsem potlačit lehký výsměšný úsměv patřící tomu neřádu osudu.. a kdybych mohla, vyplazila bych na něj jazyk, ale to jsem s lehkým smutkem nemohla, protože se jen tak na veřejnosti vyplazovat jazyk nepřísluší.  Nyní už zbývalo jen vytasit mobil a najít v něm stopky, abych se mohla svým dokonalým časem chlubit (naivita mě ještě stále neopustila), jenže v tu chvíli si to zpoza domu drandila žena s kočárkem.. "No dobrá, předběhnu ji a pak začnu." A má myšlenka se záhy stala činem, leč co se nestalo. Proti mně jde slečna s pejskem. Lehce nasupeně jsem popošla dál a konečně jsem zapla stopky, hodila je do kapsy a rozběhla se.

První cyklista, druhý cyklista, kočárek, pes, kočárek, třetí cyklista, holka s deštníkem, a to vše ve dvanáct hodin středoevropského času a k tomu v obou směrech! To už jsem si to metla pěkně nasupeně (člověk nemá ani chvílu klidu na svůj běh!), i když vztek prý přidává energií, ale já jsem ta světlá výjimka, u které to neplatí a nebo bych potřebovala vzteku nejméně tři kýble! Po cca třista metrech a třech cyklistech jsem toho měla plný brejle (potěšení se stávalo peklem), protože jsem udělala klasickou chybu, že jsem běžela naplno hned od začátku. A k tomu ta potvora osud... začalo kapat!.. "Ať klidně padají trakaře!" Brblala jsem si pod fousy, které samozřejmě nemám, a se zbytky sil uháněla dál. Jediné pozitivum to mělo, paty při běhání nebolely a svoje levné kecky jsem překřtila na "boty na běhání"...

Po dalších několika stech metrech jsem už supěla jako lokomotiva a že bych jí byla slušná konkurence! Když už jsem začala mít infarktové stavy v půli cesty, přišla nečekaná záchrana (i ten osud mě už viděl, jak ležím pod kytičkama, a v tu chvíli se asi smiloval) - LAVIČKA. Zhroutila jsem se na ni ani nevím jak a vytáhla mobil, abych ten slavný první pokus vymazala z povrchu zemského!


P.S. Jestli bude ještě nějaké příště, tak to snad dopadne lépe. :)

Svět v různých barvách..

5. června 2010 v 19:46 | Jitinka |  Pod pokličkou
Nemůžu si pomoct, ale prostě to tak je. :)

Svět je v různých barvách.. včera byl skoro černý a dnes je skoro růžový...

Dnes jsem byla pokecat s holkama.. a byla to fakt sranda, nasmála jsem se...

A už svůj život nevidím tak špatný.  No, pravda.. s mužem je to teď takové.. nijaké. Nemá prostě čas, ale s tím se musím smířit.. a že to o prázdninách taky nebude moc růžový, s tím se taky pomale začínám smiřovat. Nechám to osudu, však to s náma nějak dopadne..

No a zbytek se taky nějak.. uvidí. :)

Sluníčko je fajn, snad to do zítra večera vydrží.. nebo nejlíp kdyby dýl. :)

A rada na závěr: Důležitý je, aby Vás netlačily boty! :D