Neříkej, že chceš dát, ale dej! Naděje nikdy neuspokojí.

Veronika se rozhodla zemřít

4. září 2009 v 17:33 | Jitinka |  Knihy, filmy, recenze..
Paulo Coelho

Píše se jedenáctý listopad roku 1997 a Veronika se rozhodla zemřít. Spolykala čtyři balení prášků na spaní. Co jí to dalo práce než je sehnala. Půl roku jí to trvalo. A důvod. Snad, že se jí zdá jeden den jako druhý a ona se na to už nemůže dívat. A hlavně vlastně nežije takový život jaký by ve skrytu své duše chtěla. Živit se hudbou na klavír. Všichni jí to rozmlouvali a tak se nakonec stala knihovnicí. Pevná pracovní doba, jistota zaměstnání. No prostě ideál. Ale jak pro koho.

Jenomže přežije a probouzí se v psychiatrické léčebně Villete, kde ji doktor oznámí, že její srdce nevydrží déle než týden. A právě v těchto posledních dnech zažívá největší překvapení, nejkrutější pravdy a nejvroucnější lásku svého života.

Hlavní poselství knihy spočívá v tom, že si čtenář uvědomí, jak moc si je jist svým životem, dny, týdny a roky utíkají a on si možná - pokud vůbec - na stará kolena uvědomí, jak nenávratně je každý okamžik na Zemi vzácný. Hlavní hrdinka knihy prožívá každý svůj den jako poslední, protože jí lékař sdělí, že její srdce bylo nevratně poškozeno a nikdo jí nemůže zaručit, že se zítra probudí.
Veronika se v léčebně zamiluje do schizofrenika Eduarda, který jí dává poznat dosud netušené rozměry lidského bytí, učí ji radovat se z každé maličkosti, rozkvetlé květiny či východu slunce…


................................................
Překonala svoje běžné slabé stránky jenom proto, aby v důležitých a zásadních věcech selhala. Dokázala se tvářit jako nezávislá žena, a přitom zoufale potřebovala něčí společnost. Když někam přišla, obrátily se k ní všechny pohledy, ale obvykle nakonec zůstala večer sama, v klášteře u televizoru, na kterém ani nešlo pořádně naladit programy. Před přáteli ze sebe dělala záviděníhodný vzor - a svoje nejlepší síly spotřebovala na to, aby vypadala jako obraz, který si sama o sobě vytvořila.

Proto už jí nikdy nezbývalo dost enerige, aby byla sama sebou - někým, kdo jako každý jiný na světě potřebuje ke štěstí druhé lidi. Ale s druhými lidmi se dalo tak těžko vyjít! Chovali se nepředvídaně, stavěli kolem sebe obranné zdi a ke všemu přistupovali stějně vlažně jako ona. Jakmile mezi ně přišel někdo s otevřenějším postojem k životu, buď ho okamžitě zvarhli, nebo mu křivdili tím, že ho považovali za méněcenného a "naivního".

Jistě: na hodně lidí mohla zapůsobit svou silou a rozhodností, ale kam s tím došla? K prázdnotě. K naprostému osamění. Do Villete. Do předpokoje smrti.

Znovu si začala vyčítat pokus o sebevraždu, ale opět toto hnutí rázně potlačila. Nyní totiž pocítila něco, co se nikdy cítit neodvážila: nenávist.

Nenávist. Cosi tak hmotného jako zdi, klavíry nebo ošetřovatelky - málem mohla nahmátnout tu ničivou energii prýštící jí z těla. Nepokoušela se ji potlačit a nestarala se, je-li to pocit dobrý, nebo zlý - už měla dost sebeovládání, masek, vhodných postojů, a během dvou nebo tří dnů života se hodlala chovat co možná nejnevhodněji.

Už přece zpohlavkovala staršího muže, propadla hysterii před ošetřovatelem, odmítla být milou a zábavnou společnicí, když chtěla zůstat sama, a teď byla natolik svobodná, aby mohla cítit nenávist - přestože si zároveň zachovala dost rozvahy, aby nezačala všechno kolem sebe rozbíjet a nemusela pak strávit konec života omámená sedativy na nemocničním lůžku.

V téhle chvíli nenáviděla všechno, co mohla. Sebe, svět, židli, která stála před ní, pokažené topení na chodbě, bezúhonné lidi i zločince. Zavřeli ji do blázince, a tak směla cítit vše, co lidské bytosti skrývají samy před sebou - protože nás všechny vede výchova jenom k tomu, abychom milovali, poslouchali, snažili se najít východisko, vyhýbali se sporům. Veronika nenáviděla všecko, ale především nenáviděla svůj dosavadní způsob života - kdy v sobě nikdy neobjevila stovky jiných Veronik, které byly zajímavé, bláznivé, zvědavé, odvážné a ochotné riskovat.......
............................................

Vypíchla jsem části vět z úryvku z této knihy. A proč? Protože se často snažíme být normální a nevybočovat z řady, a to nás možná uvádí k naprostému osamění. Možnáže nejsme dobrými herci a naši masku často ostatní prokouknou. A nebo možná je to touto naší dobou, kdy nestačíme ani sami na sebe, natož na ostatní.. ? Kdoví, možná si za to můžeme sami..

Tento psychologický román nás donutí přemýšlet, né o ostatních, ale o sobě. Můžeme trochu bilancovat. Jsme spokojení, či nikoliv? Jsme šťastní nebo naopak ne-šťastní? Našli jsme svůj smysl života nebo ho pořád hledáme? Máme štěstí? A existuje vůbec štěstí?

A jak to dopadne s Veronikou? Zemře nebo ne? Najde smysl života a pokud ano, stihne svůj "smysl života" prožít? To už si přečtěte sami.. :o)

Doporučení: Od tohoto výborného spisovatele jsem ještě četla výbornou knížku " U řeky Piedra jsem usedla a plakala." Ale nejznámější jeho dílo je "Alchymista". To jsem ještě nečetla, ale mám ji v počítači a je v pořadníku. :o)

Přeji příjemné počteníčko.. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama