Klapot střevíček protíná ticho po celé ulici, jako by existoval pouze tento jediný zvuk. Copak tu už nikdo není? Zašeptám potichu, přesto to vypadá, jako bych křičela.Vlastního hlasu se leknu, a tak proud svých nevyřčených slov raději uvězním ve své hlavě. Své kroky však ale umlčet nemohu.. Nejde to. Musím tam přeci dojít. Musím! Musím? Ale proč?
Náhle mé kroky prudce utichnou. Jako kdybych přimrzla k zemi. Slzy naplňují moje oči. Né, to né. Hlavně neplakat, hlavně neplakat. Opakuji si, ale vnitřní boj prohraji. První slza si nesměle brázdí cestu přes obličej. Nápor emocí nevydržím a rozvzlykám se nahlas. To přeci nemůže být pravda, vyrážím ze sebe mezi vzlyky. Ani si nevšimnu, že se přibližuje z dály nejistý mužský krok. Věnuji se jen svému propuklému pláči. Hluboký, ale tichý hlas mě velmi vyděsí. Slečno, není Vám něco? Moment ustrnutí trvá nekonečně dlouho. Ano, tedy ne, ne nic se nestalo. Nezlobte se. Nesmyslně se omlouvám a snažím se skrýt slzy. Pohledný muž si mě přeměří zpytavým pohledem a nesměle se usměje. Tak hezký Štědrý večer. Ano, Vám taky. Seberu své poslední síly na nepovedený úsměv. Neznámý muž udělá tři kroky, zastaví, otočí se a pronese. Nechcete jít se mnou? Já přeci musím.. nedopovím, ale muž se mi snaží pomoci. ...jít domů? Ano, ano, musím. Čekají Vás s večeří? Ne, zalknu se. Už nikoho nemám. A slzy se znovu začnou řinout po tvářích. Každý někoho má. Pojďte tedy se mnou. Nebojte se. Řekne něžným hlasem, jakoby promlouval k dítěti. Jdi, už nemáš co ztratit. Doráží jediná myšlenka bouřící mé smysly. A tak dojdu váhavým krokem k muži. Stojíme zahleděni do očí toho druhého...
Z oblaka padá jedna vločka za druhou. Snáší se na celou zemi i na dvě postavy mířící do Božího chrámu..
krasny, moc... :)